Vlastnosti jako vztek, zloba a nenávist, ať již oprávněné či zcela iracionální, jsou jistou měrou přítomné v každém z nás. Obecně sociálně a psychicky zdravý jedinec, potažmo společnost, usilují o potlačení, nebo ještě lépe pozitivní „přetavení“ těchto pudů do smysluplné akce, do prospěšného počinu. Obranné mechanismy normální lidské komunity, od rodiny po stát, aktivně brání zlobě a sprostotě jedince, aby se do dané společnosti beztrestně nepřelévaly, postrádá li sám dostatek sebereflexe. Je jedním z hlavních – naivně předpokládaných – poslání veřejně činných osob, od učitelů po vrcholné politiky, aby spoluvytvářeli takové společenské klima, ve kterém zloba a sprostota budou usměrňovány, v krajním případě potlačovány.
Bohužel, v naší zemi se zloba a sprostota s takřka fyzikální zákonitostí rozlévají do společnosti přímo z Hradu a navíc z úst mnohých politiků. Jejich lidové odpudivé variace se pak valí různými, příznačně řečeno, kanály (a)sociálních sítí. Seberegulační mechanismus zdravé, sebevědomé a pluralitní společnosti je tak neustále oslabován. Hlasatelé „jednoduchých (konečných) řešení“, motivovaných obecnou zlobou, průhlednou zištností nebo zkrátka hloupostí, se navzájem ve svém negativním postoji posilují. Této hnědé vlně se lze obtížně bránit, zloba disponuje vždy silnou dynamikou a tupou průrazností.
Tito nesnášenliví lidé se rádi skrývají za vlastenectví. Co si pod tímto slovem však představují? Rasou a národností sdílenou nenávist vůči všem skupinám, které nesdílejí jejich…hodnoty? Jaké jsou to hodnoty? Marná snaha tyto sílené hodnoty hledat. Fakt vrozené, „vržené“, příslušnosti k jednomu národu není sám o sobě žádnou hodnotou. Jediným zjevným, evidentním pojivem těchto „vlastenců“ je opět a pouze jejich sdílená obecná nenávist vůči jakýmkoliv rozdílným skupinám, lhostejno, zda skutečným, nebo zcela imaginárním (např. v Čechách neexistující „muslimské hordy“ a přízračná „pražská kavárna“), což pouze podtrhuje iracionalitu a blouznivost jejich motivací. U čelních představitelů těchto proudů by ovšem bylo poukázání na jejich iracionalitu paradoxně jejich obhajobou: zde jde zjevně o chladný kalkul a samoúčelnou touhu po moci.
Přes významovou potřísněnost slova „vlastenec“ způsobenou právě xenofoby všeho druhu, je třeba zamyslet se nad pozitivním významem tohoto slova. Z mého laického hlediska souzní „vlastenčení“ s masarykovskou drobnou, každodenní prací, ideálně nezištnou, zaměřenou k obecnému prospěchu celé společnosti, nebo, hmatatelněji, komunity, ať již ve čtvrti města, vesnici, nebo na pracovišti (včetně zodpovědné práce pro solidního zaměstnavatele). V takto zaměřené vlastenecké práci činem nemá zlo a nenávist místo: „Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou.“ Jak příznačné v době „alternativních pravd“.
Hluboce urážlivé (a mezi ultranacionalisticky zaměřenými věřícími až děsivě nepochopitelné) pak je, berou li si tito „národovci“ do úst „křesťanské hodnoty“ (viz např. sloupek T. Okamury s názvem „Karel IV. prosazoval obranu křesťanských hodnot před islámskými kolonizátory“). Co může být evangelijní zvěsti vzdálenější než hlučné hlásání obecné nenávisti? Obrana vlastních kulturních hodnot, v krajním případě i násilná, je za jistých okolností zcela na místě. V daném případě se však obávám (a omlouvám se za svévolné parafrázování Písma), že by Ježíš důtkami vyhnal z chrámu naší společnosti právě tyto prodavače volů a penězoměnce: „Psánoť jest: Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou.“ (Matouš, 21:13)